ŠŤASTNÉ DĚTSTVÍ?….VÁŽNĚ?

Jdu ze školy. Pátá třída je peklo. Šourám nohama a kopu do šutrů. Budu mít okopané boty. Hm, to bude zase výprask!  Ále co! Jeden navíc. To se už ztratí….hmmm….kdyby tak nebyl!!!…ach jo….hluboce si vzdychnu…nevěřím, že dnešek bude jiný.

Maminka mě bije. Každý den. Důvod se vždycky najde. Je mně 10 let a už vím, jak je život těžký.

Do školy chodím s nechutí. A ze školy s nechutí ještě větší. Vlastně – se strachem. A bolívá mě žaludek.

Doktorka řekla, že mám žaludeční neurózu. Je to prý  z toho, že mám potíže ve škole. Učení mi totiž nejde. Mám dvojky. Těžce vydřené dvojky, žádné jedničky. Ta jediná je z chování, protože jsem tichá a nezlobím.

Jenže! Všichni z naší rodiny jsou jedničkáří!! Já jsem NEJHORŠÍ!

Maminka si na mě stěžuje často.. vypráví svým kamarádkám, jak těžké to se mnou má. Kolik času mně musí věnovat a je to „jako by hrách na stěnu házela“. Marná práce se mnou! Nejsem jako má sestra, nejsem jako moje sestřenice, nejsem jako moji bratranci…..nejsem prostě jako „ty ostatní, škovné  děti“. Jsem nejhorší a BLBÁ jako tágo. Nevím sice, co to „tágo“ je, ale vím, že jsem BLBÁ. A k ničemu. Už taky vím, že ze mě nikdy nic nebude.

Jdu k babičce. Trochu si ten návrat ze školy protáhnu…a hlavně –  oddálím příchod domů. Vím, že to mamince bude vadit….ale…vždyť je to jedno.. Babičku s dědečkem miluju! Vychovávali mě a jsem u nich doma. Klid a pohoda. Bezpečí. A láska. U rodičů je to cizí.

Dávám si druhý oběd, vyplením skříňku se sladkostma a….můžu si hrát s panenkama!!!! Nádhera! Nádhera nádheroucí!!! Blaho! Paráda!!!

Hraju si a hraju, nevnímám čas, zavřená ve svém světě s jedinýma kámoškama…

….jenže…zatímco já čas nevnímám, všichni ostaní o něm přehled mají. … Musím domů. Začíná mě bolet žaludek. Nasoukám se do aktovky, těžké jak celý můj život a ploužím se domů. Do šutrů už nekopu. Pospíchám.

Opatrně odemykám dvěře, potichu zouvám boty a rychle utíkám do svého pokoje…třeba si dnes nevšimla, že ještě nejsem doma!!!!… vypadá to nadějně. V pokojíku shazuju rychle aktovku….jenže…běda!!!…..už slyším její papuče klapat po schodech. Jako umíráček, jako bubny na popravišti… Dnes jsou kroky ještě důraznější. Vyděšená se schovávám do skříně mezi oblečení. Marné. Ví, kde mě hledat. Sáhne mezi bundičky do kupy prádla a vytáhne ven. Dnes mě mlátí koncem plácačky na mouchy. Vždycky, když se schoulím na zem, na mě kříčí „vstaň, dělej, vstaň nebo to bude ještě horší!!!“..a bije mě po zádech… Pláču tak, že sotva dýchám. A čím víc pláču, tím víc běsní. Její vyčerpání mě zachraňuje. Když odchází, přeju si, aby umřela…

KONEC DNE, KONEC PŘÍBĚHU….nebo ne?….

Na téma „matka“ jsem narazila ve svých 33. letech. Byla jsem nemocná a vyčerpaná. Prosím vás – tehdy to nebylo  kvůli mamince. Přesto toto zjištění  bylo  skličující. Myslela jsem, že už mám všechno vyřešeno a na všechno je zapomenuto..

….ale – nebylo!!!! … Můj životní příběh si můžete přečíst zde.

mohli

V „ZÁJMU  VÝCHOVY“

 

Všimněte si, kolika programy mě moje maminka v zájmu mé „výchovy“ a v zájmu mého „životního úspěchu“ vybavila:

1. Jsi blbá

2. Nic z tebe nebude

3. Oni jsou lepší než ty

4. Marná práce

5. Nemá to cenu

6. Jsi k ničemu

7. Je to jedno

 

TÉMA „MATKA“

téma rodičů – matky nebo otce, případně obou,  bývá stěžejní pro většinu lidí a téměř nikoho z nás nenapadne, že trauma z dětství ovlivňuje náš celý život. Naše chování, vnímání života, pohodu ale taky životní úspěch.

Z toho, co se dělo v mém dětství nebylo ani  po letech nic  zapomenuto.Teď Vám ale  můžu s čistým svědomím říci, že svou maminku konečně miluju. Upřímně – stálo mě to hodně práce…a hodně slz…

NEZAPOMÍNÁME

Samozřejmě, že si pamatuju, jak mě tloukla, jak na mě křičela, jak mi soplík z nosu tekl na školní sešit. Samozřejmě že ano. Nic z mé paměti se neztratilo, všechno je v mojí paměti uloženo. Pouze zmizely negativní emoce. Bolest, vztek, nenávist, ponížení –  a  to právě díky alternativní terapii, kdy kombinuji metodu EMOČNÍ TERAPIE,regresní terapii, vizualizaci a některé další metody, vždy podle potřeby.

JAK NÁM TO MOHLI UDĚLAT?!…

Poslední – páteční terapie s paní Milenou, krásnou, energickou 50-ti letou dámou. Paní Milena popisuje,  jak její tatínek honí během jedné z hlučných rodičovských hádek po bytě maminku a na posteli z ní strhává noční košili. Rodiče řvou a perou se. Nevšímají si, že děti všechno vidí a slyší. Terapie je velmi náročná. Milena pláče a vzlyká: „jak nám to mohli udělat!!“

 …. a toto není neobvyklé…bohužel. A ani po letech se z emocí nic neztrácí. Po skončení terapie vidí Milena událost jako „divadlo“ a sebe jako „diváka“. Není už bezmocnou účastnicí rodičovské hádky. Říká: „je to jejich věc a já jim nemůžu pomoct. Nevadí mi to“.

VYMÝVÁNÍ MOZKŮ?

Náš mozek má fantastickou schopnost pamatovat si vše a to do detailů. Nic z toho, co jsme prožili nemůže zmizet. „Vyčistit“ se dají pouze emoce. Rozhodně tedy nejde o „vymývání mozků“, naopak. Získáváme větší kontrolu nad svým životem a jednáním.

Pokud ale své emoce  nemáme zpracovány, mohou velmi negativně ovlivňovat celý náš život.

Alena Klabanová
Miluji alternativní psychoterapii a mým posláním je pomáhat lidem zbavit se starostí a začít žít v dostatku, štěstí, lásce a harmonii. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů