Hojivý pláč

Často se potkávám s lidmi, kteří znovuprožívají křik, řev a agresivitu svých rodičů. Matky, otce. Nebo obou. Jak na ně den co den křičí.
Vracejí se do svých dětských vzpomínek. Noří se znovu tam, kde prožívali strach, beznaděj, marnost a prázdnotu a chlad.
Znovuprožívají, co to s nimi dělá.

Noří se do pocitu nechtěnosti a vzpomínek na to, jak se celý život snaží všem zalíbit (aby na ně už nekřičeli). Celý život se vyhýbají křiku
a hněvu a pokud na ně někdo křičí, jsou ovladatelní a poddajní. Jsou uzavření v sobě.
Nedokážou se prosadit. Jsou plaší a nejistí.

Při primárním prožitku – při prvním vstupu do události – slyšívají lidé zlostný křik nebo agresivní tón s celou jeho pronikavostí a intenzitou.
Vrací se znovuprožitek nesmírného strachu a beznaděje. A tady se objeví hojivý pláč, který často v době vzniku traumatu nebyl. „Neřvi ty smrade, nebo to bude ještě horší!“. A dítě zamkne bolest a nechá ji v sobě.

Význam pláče v terapii je zásadní, i když ne nezbytný. Přesto – PLÁČ POMÁHÁ SPUSTIT PROCES HOJENÍ na všech úrovních. Toto dokazuje také výzkum neurobiologů, pana Davida Goodmana a Mortona Sobela.
Pláč, ten nejhlubší, který vám jde přímo ze srdce, vám totiž zvýší hladinu růstového hormonu.
A ten hraje v procesu hojení velmi důležitou roli.

Proto – vstupte do svého nejhlubšího traumatu a dovolte si plakat z hloubi duše. Plačte tak, jak jste si nikdy dříve nedovolili.

A pak – třeba za čtvrt hodiny – to zkuste znovu. Uvidíte, že váš pláč už nebude mít takovou intenzitu. A traumatická událost domácího násilí začne blednout, až se rozpustí docela.
A vy pak řeknete, jako paní Milena: „Jak mně to mohli udělat. Ale – je to jejich věc a jejich život. A mně už je to jedno.“
A dáte si sklenku vína a nohy na stůl….