Sedím a pláču. Sepisuju, co mi tahle doba vzala a co dala. Mám strašný strach. Jsem strhaná bytost a právě hledám sílu k dalšímu životu.
Jsem oběť korona viru? Možná jsem oběť sebe sama.
Mám malé děti. Do práce nemůžu protože jsem nyní na hlavní poměr učitelka prvního i druhého stupně. Nezvládám to. Starší soused od nás ze vchodu včera umřel. Neudělalo mně to dobře…ale nejhorší je, že mu závidím. Mám pocit, že můj krásný život skončil přestože já ještě žiju.
Jsem unavená z dětí a z toho že jsem na všechno sama. A taky vůbec nevím, co se děje s mými dětmi. Začínají se mě bát. Často na ně křičím. Mrzí mě to, ale nedokážu se ovládat. Už jen doufám, že tohle všechno skončí a začneme zase normálně žít.
S pozdravem Veronika
Milá Veroniko, vím že tato doba je velmi těžká a „kdo nezažil, nepochopí“. Pokud chceš zachovat svým dětem pěkné vzpomínky na sebe a nechceš se dostat do stavu vyhoření, doporučila bych ti začít buď s nějakým typem meditace, dechovým cvičením anebo využít některý z typů emočních terapií. Anebo si najít psychoterapeuta, který ti pomůže emoce zvládnout.
S láskou Alena